Naše hostky & hosté: Přednášky
Anotace postupně doplňujeme.
Hana Vojtová
Klinická psycholožka a psychoterapeutka se zaměřením na psychotraumatologii, EMDR trénerka a supervízorka (SR)
she/her
Premýšľam nad tým, čo budem hovoriť na fóre a moje nápady sa menia a vyvíjajú. Snívalo sa mi, že som si požičala všetky čísla feministického časopisu Aspekt, aby som si ich znovu prečítala, keď budem chystať svoj príspevok. Aspekt bol mojím prvým stretnutím s feminizmom, okolo roku 2000 na univerzite. Našla som v ňom jazyk, ktorý pomenúval, čo som pozorovala v sebe a okolo seba, ale pre čo som nemala koncepty. Bolo to objavné, oslobodzujúce, aj nesmierne smutné. Cítila som sa viac sebou, ale aj osamelejšia, vedomejšia, aj zraniteľnejšia. Predtým mlhavý dojem nespravodlivosti dostal oveľa jasnejšie kontúry. A vynorilo sa viac uvedomenia o násilí a o tom, ako hlboko je zakorenené v spoločnosti. Odvtedy sa hlásim k feminizmu, aj keď som si ho pre seba presnejšie nedefinovala. Je pre mňa hlavne emocionálnym náhľadom, nie postojom vystavaným z argumentov. Je cítenou perspektívou, cez ktorú vnímam vo svete javy súvisiace s tým, že ľudia majú rôzne rody. Táto téma je pre mňa dôležitá aj veľmi osobná. Som veľmi vďačná organizátorkám, že nás do nej pozývajú. Chcela by som hovoriť o tom, čo je moje, čo je pre mňa feministické, a čo sa nás dotýka. Ešte sa to len začína tvoriť, preto zatiaľ neviem k svojej prednáške povedať viac.
Proč Hanka?
S Hankou se známe dávno předtím, než jsme obě tušily, že se staneme psychoterapeutkami. Právě díky ní jsem se na gymnáziu dostala k feministické literatuře a vděčím jí za inspiraci i v mnoha dalších směrech. Pokud je pro mě někdo ztělesněním soucitnosti, kterou považuji za jeden z radikálních aktů feminismu, je to právě ona.
Tady je její příspěvek Chceme ne-vedieť? z prvních Vln – můžete se přesvědčit sami.
(Barbara)
Simona Hendrychová
doktorská studentka a odborný pracovník Institut pro psychologický výzkum na FSS MU
ona/on | they/them
Cesty k osvobození a dekolonialitě v české psychologické
a psychoterapeutické praxi
"Položili*y jsme si někdy vážně otázku, jak vypadají psychosociální procesy z pohledu utlačovaných, a ne z pohledu utlačovatelů? Přemýšleli*y jsme o tom, jak se na pedagogickou psychologii dívat z pohledu negramotných, nebo jak se na pracovní psychologii dívat z pohledu nezaměstnaných, nebo jak se na klinickou psychologii dívat z pohledu marginalizovaných?", ptá se Ignácio Martín-Baró, zakladatel psychologie osvobození. Otázky jsou to velmi důležité a není jediný, kdo si je klade. Jak ale prakticky vnášet tuto perspektivu do naší psychologické či psychoterapeutické praxe? Co nám brání v implementaci takového přístupu? Příspěvek představí perspektivy současného dekoloniálního autorstva o systémových problémech mainstreamové psychologie / psychoterapie a možných cestách k sebeposílení (empowerment) a osvobození pro všechny. Součástí bude i reflexivní diskuze, která bude pokračovat další den ve formátu Open Space.
Proč Simona?
Že Simonu chceme na fóru, jsme věděly hned, jak jsme si přečetly její článek "Tohle nerozdýcháme: proč i česká psychologie potřebuje dekolonialitu". Oslovila nás v něm nejen odvaha otevírat nepohodlné otázky, ale především způsob, jak Simona propojuje osobní zkušenost, akademickou fundovanost, citlivost a kritickou reflexi. Právě pro setkávání, průnik a dialog těchto kvalit chceme na Vlnách vytvářet podmínky.
Branislava Vargová Marvánová
Více než dvacet let věnuje práci se ženami zažívajícími domácí a sexualizované násilí v organizaci ROSA – centrum pro ženy. Ve své terapeutické i odborné práci propojuje gestaltový přístup s feministickou perspektivou.
Lenka Růžičková
Psycholožka a psychoterapeutka, absolventka výcviku v gestalt terapii a Biosyntéze. Věnuje se individuální a párové psychoterapii se zaměřením na vztahovou dynamiku, kontakt a tělesné prožívání.
Když neutralita nestačí: násilí na ženách v terapeutickém poli
Násilí na ženách vstupuje do terapeutické místnosti jako osobní zkušenost konkrétní klientky. Nevzniká ale jen v individuálním příběhu nebo partnerském vztahu. Je součástí širšího společenského pole utvářeného genderovými rolemi, nerovností moci, kulturními normami a stereotypy.
Nabídneme vám pohled na násilí na ženách perspektivou feministické terapie a budeme hledat místa, kde se tato perspektiva potkává s gestalt přístupem. Podíváme se na to, co se v terapii mění, když do našeho vnímání pole zahrneme gender, moc a společenský kontext – a jak můžeme podporovat klientčinu schopnost jednat a rozhodovat o svém životě, aniž bychom individualizovaly problém, jehož část leží mimo ni.
Budeme se také věnovat jednomu z citlivých míst terapeutické praxe: neutralitě terapeuta v párové terapii, pokud je ve vztahu přítomno domácí násilí. Co znamená "nedržet stranu" tam, kde není rovnováha moci a bezpečí? A může důraz na vzájemnost a spoluodpovědnost někdy násilí spíše zneviditelnit?Nechceme nabízet jednoduché odpovědi. Chceme společně otevřít otázky, co znamená terapeutická odpovědnost v situaci nerovnosti moci, co v terapeutickém poli vidíme – a co možná zůstává v pozadí.
Kateřina Hájková Klíčová
psychoerapeutka, supervizorka
Anna Kučerová
herní designérka, klientka v psychoterapii
Piškot, nebo raději klackem / můžeš se rozhodnout / emancipace formou terapeutických videoher
Kateřina a Anna budou společně přemýšlet o tom, co se stane, když se terapie rozlije za hranice terapeutické místnosti a začne ožívat v médiu videoher. Kateřina je psychoterapeutka, Anna herní designérka a chodí ke Kateřině na psychoterapii. Příspěvek připravily spolu a přinesou ho společně, protože o terapii nechtějí mluvit jen z pozice té, která ji vede.
Anna si hledá své místo ve videoherním průmyslu, oboru, který ženám dává od svého vzniku najevo, že v něm nejsou vítané. Terapie ale není jen o Annině náročné cestě do světa tvorby videoher. Zkoumají, jak se formovaly její příběhy o tom, jaká má být dcera, partnerka, matka nebo klientka, a s jakými hlasy, které ji zpochybňují, se v těchto rolích potkává. Anna začala některá témata z psychoterapie převádět do počítačových her, a v pozici toho, kdo hru tvoří a rozhoduje o jejích pravidlech, objevila nečekanou úlevu a pocit emancipace.
Téma her zpětně prolíná i do terapie. V terapii se objevují metafory z herního světa, například magický kruh, tedy chráněný prostor, ve kterém je možné zkoušet jiné role a prožívat alternativní příběhy. V tomto kruhu lze zkoumat třeba emoce a jednání, které k ženám "přece nepatří": hněv, ambice, soutěživost nebo zažívat odmítnutí. Terapie se tak stává hřištěm, kde je možné nahlížet společenské narativy z perspektivy vlastní zkušenosti. Také v prostoru videohry lze bezpečně zkoumat mentální otisky těchto společenských narativů a díky interaktivitě média si je snáze zvědomovat a získávat od nich odstup.
Tuto změnu, která vzniká mimo sezení, ale z terapie vyrůstá, chápou jako tvorbu emancipačních protipříběhů v duchu narativní a kolaborativní terapie. Ukážou Anniny hry i hry dalších autorek a autorů, které pojednávají o duševním zdraví. Otevřeně budou mluvit také o tom, co obnášel přechod z důvěrného terapeutického prostoru na veřejnost.
Ptají se: Kdo určuje, co je terapeutická změna? Komu patří příběh, který v terapii vzniká? A co se stane, když klientka začne psát pravidla hry?
Open Space
Většina témat vznikne přímo na místě. Pokud ale už teď víte, že chcete přinést určité téma, neváhejte jej přihlásit ZDE.
Simona Hendrychová
Napomáhám svému klientstvu v opravdovém osvobození od systémových nerovností a oprese?
Diskuze naváže na mou přednášku o praktickém vytváření cest ze systematických nerovností k osvobození v psychologické / psychoterapeutické praxi. Budeme se snažit vytvořit prostor pro sdílení pochybností, frustrace ale i radosti, které zažíváme, když reflektujeme dopady naší práce. Pro zájemce*kyně o teoretické zakotvení v dekoloniální psychologii osvobození se doporučuji seznámit předem s článkem:
Bryant, T. (2024). Lessons from decolonial and liberation psychologies for the field of trauma psychology. American Psychologist, 79(5), 683–696, https://doi.org/10.1037/amp0001393.
Pro inspiraci si můžete také projít Instagram účet @pat.radical.therapist.
Václav Mikolášek
V tomto Open Space se společně pokusíme nově promyslet vztah mezi terapeutem a klientem. Budeme hledat takové pojetí terapeutického vztahu, které dokáže integrovat poznatky feministické perspektivy a zároveň je přenést z roviny společenské analýzy do roviny žitého setkání mezi dvěma lidmi.
Výchozím bodem našeho hledání bude myšlenka, že přátelství – se svými aspekty reciprocity, rovnosti, solidarity a komunity – může být inspirativním modelem pro terapeutický vztah, aniž by tím rušilo jeho profesní hranice. Přátelství lze zároveň chápat jako podvratný akt vůči vztahům založeným na hierarchii, funkci a nedůvěře. Jaké nároky by takové pojetí kladlo na terapeuta i klienta – na jejich schopnost unést odlišnost, překonávat nedorozumění a společně čelit osobním i systémovým překážkám?
Martin Čema Novák
Jak se organizovat pro péči o druhé a sebe navzájem?
Psychoterapie v Česku je do velké míry vykonávaná v rámci živnosti, v soukromých praxích, jak říkáme. V tomto kontextu obvykle pracujeme osaměle, bez nároku na nemocenskou či placenou dovolenou, bez týmu a zázemí. Aniž bychom to tak nutně chtěli, mnohdy si konkurujeme, místo abychom spolupracovali. Druhou stranou psychoterapeutické péče se tak snadno stane osamělost, vyčerpání a ekonomická nejistota těch, kdo ji poskytují.
Překvapivě málo využívanou možností, jak takové situaci čelit, je družstevnictví. Tedy spolupráce v rámci společně vlastněného a nehierarchicky spravovaného ekonomického subjektu. Jeho členstvo zdaleka nemusí sdílet jen prostory, nebo třeba realizovat intervize. Otevírá se zde prostor pro vzájemnou pomoc a péči v širším smyslu. Jakmile směřuje část individuálních výdělků do společného fondu, je možné společně budovat rezervy na dovolenou nebo méně předvídatelné situace, jako je nemoc. Je například také možné nabízet terapii za solidární ceny nebo zdarma těm, kdo si ji jinak nemohou dovolit. Takový fond samozřejmě mohu vytvářet sám*sama, jenže větší kolektiv má v tomto ohledu větší možnosti, než individualizovaná OSVČ.
Tento Open space bude věnovaný otázkám toho, jak takové uvažování realizovat v praxi, jaké má právní, ekonomické a jiné limity, jaké obavy nám brání se doněčeho takového pustit apod.
Magda Frecer
Na konferencii vytvoríme priestor pre debatu o neuvedomelých aspektoch rodovej socializácie z perspektívy dynamiky moci. Zaujímať nás bude najmä otázka, ako ženy so svojou vnútornou mocou narábajú, ako ju vnímajú a čo im bráni ju naplno prežívať a používať.
V posledných rokoch sa čoraz viac hovorí o neviditeľných psychologických bariérach, ktoré pretrvávajú aj napriek formálnemu posunu smerom k rodovej rovnosti a ktoré reflektuje aj súčasný feminizmus. Mocenská nerovnováha charakteristická pre patriarchálne usporiadané kultúry nás ovplyvňuje nielen na vedomej, ale aj na nevedomej úrovni. Do akej miery v sebe ešte stále nesieme a reprodukujeme stereotypy, ktoré sme zdedili od predchádzajúcich generácií?
Budeme sa zaoberať vplyvom rodových introjektov na to, ako vnímame vlastnú hodnotu, autoritu, kompetenciu a vnútornú moc. Moc pritom nechápeme ako schopnosť ovládať druhých, ale ako schopnosť stáť za sebou, zaberať priestor, rozhodovať sa, znášať nesúhlas a zostať v kontakte so sebou aj vo vzťahu k druhým.
Je to téma, o ktorej hovorili už naše matky, staré mamy a generácie pred nimi. Dnes však do tejto debaty môžeme priniesť vlastnú skúsenosť, reflexiu a otázku, čo z týchto vzorcov je ešte živé v nás a čo už dokážeme meniť.
V otvorenom formáte diskusie chceme spoločne skúmať, prečo psychologická nerovnosť pretrváva, akú funkciu môže mať a akým spôsobom sa na jej udržiavaní – často nevedome – podieľame my sami. Čo ak problém nie je iba v tom, že nám spoločnosť moc nedáva, ale aj v tom, že sme sa naučili niektoré podoby vlastnej moci odmietať, zmenšovať alebo sa ich báť?
Nechceme pritom hľadať vinníka ani ďalšie deliace línie. Chceme lepšie porozumieť mechanizmom, ktoré nás formujú, a vytvoriť priestor pre väčšiu slobodu v tom, ako svoju vlastnú moc prežívame a ako s ňou vo vzťahoch narábame.
Playback divadlo
Petr Kosek a kolektiv studentů*ek
Playback divadlo je formátem komunitního divadla, ve kterém diváci vyprávějí příběhy ze svého života a jsou následně svědky toho, jak je před nimi herci a hudebníci improvizovaně ztvárňují. Celý proces se zaměřuje na komunikaci skrze příběhy, kdy každý příběh reaguje a interaguje s příběhy předešlými, až společně vytvářejí určitou narativní mozaiku celého představení. Tento proces může mít různorodé cíle, od budování komunity, mediace konfliktů ve skupině, skupinové supervize, emočního de-briefingu, nástroje odporu vůči okupaci, až po zkoumání určitých témat skupiny. V tomto případě se zaměříme právě na zkoumání témat vzešlých z prvního dne celé konference.
Playback divadlo vytvořili Jonathan Fox a Jo Salas v průběhu 70. let 20. století, a je silně ovlivněno jak avantgardním divadlem, hnutím tvořivé dramatiky, tak i sociálněkritickým koncepty Paula Freire a feministickým hnutím. Do ČR přivezla playback divadlo Veronika Michovská před více než patnácti lety a v současné době je primárně spojeno s katedrou sociální pedagogiky Masarykovy univerzity, a se studijním oborem speciální pedagogika - dramaterapie na univerzitě Palackého. Během představení vystoupí studenti a absolventi výše zmíněných oborů.